ZTRACENÁ LÁSKA

Vstoupím do vody, opatrně našlápnu na kámen. Vyhrnu si sukni od šatů, abych si je neumokřila a snažím se přeskákat na druhou stranu břehu. Docela riskuji, spadnout, tak mě jez pohltí a kdoví kde bych skončila... Voda hučí, šplouchá o kameny, nad hlavou zpívají ptáci a já stojím uprostřed divoké řeky. Ještě pár přeskoků a budu na druhé straně. Na posledním kameni mi to uklouzne, ale vyrovnám to a doskočím na břeh. Louka je plná květin různých barev, proletí kolem mě bílý motýl. Rozhlídnu se, abych se přesvědčila, zda jsem sama. Povzdychnu si a zadívám se na blankytně modré nebe, které je dnes bez mráčků. Slunce už je dost vysoko, takže by mohl přijít. Zavřu oči a nechám na obličej dopadat sluneční paprsky, když v tom mi někdo zakryje oči. Rozbuší se mi srdce na poplach, svoje ruce zvednu, aby se dotkly těch, které mi stále zakrývají oči. Prudce se otočím, abych se podívala do tváře Mirka. Miluji jeho čokoládové oči, kterými si mě vždycky prohlíží. "Chyběl jsi mi," vdechnu mu do obličeje a stále se hypnotizujeme očima. Pevně mě obejme kolem pasu, tak silně, jako by mi dával najevo, že mě nikdy nechce pustit. Do očí se mi derou slzy. Snažím se je rozmrkat. "Copak pláčeš, princezničko?" Všimne si, a i když se snažím obličej schovat v jeho hrudi, zvedne mi bradu a rukou mi utře slzu, která mi ukápla a zůstala na tváři. "Teď neplakej." Přikývnu a znovu se o něj opřu. Nečekaně mě chytne do náručí a zatočí se semnou do kola a položí mě do trávy. Utrhne stéblo trávy a začne mě s ním šimrat po obličeji. Začnu se smát a on se ke mně přidá. Takhle se mi líbíš víc, než smutná princezna. Skloní se nade mě a políbí na rty. Prohrábnu se v jeho kaštanových vlasech a přitáhnu si ho blíž. Šíleně ho miluji a nedokážu si svůj život bez něj představit. 

"Dneska jsi nějaká zamyšlená Eleonoro Marie." 

Nadzvednu se na loktech a zadívám se do jeho očí.

 "Takže Eleonoro Marie? Takhle zrovna?"

 "Jsme spolu chvilku a pořádně ses neusmála. Mám o tebe strach." 

Obejmu ho, já o něj mám větší strach. "Bojím se, že táta něco tuší," zašeptám mu do ucha. Kdyby byl bohatý princ, tak by naše láska tátovi nevadila, ovšem chudý varhaník si nárokovat princeznu nebude. "Budu tě navždy milovat."

Zadívá se mi do očí. "Já tě taky nechci ztratit, udělám cokoli, abych mohl být navždy s tebou." Položí mě zpátky do trávy, zakryje mi ústa prstem. "Teď na nic nemysli, žijme okamžikem." Začneme se líbat, hladím ho po vlasech, po zádech. Snažím se na nic nemyslet, když v tom z dálky slyším nějakou hudbu. Nejdřív potichu, ale stále zesiluje, čím dál hlasitější a pěkně se vtírá..

Prudce se otočím, otevřu oči, abych zjistila, že nejsem na žádné louce plné květin, ani vedle mě neleží Mirek. Do pokoje dopadají sice sluneční paprsky, ale jsou schované za žaluziemi. Vtíravý zvuk byl budík na mým mobilu. S povzdychem vylezu z postele. Poslední dobou mám zvláštní sny. Doploužím se do kuchyně, zapnu kávovar a moje myšlenky mě stále vracejí do doby s Mirkem. Proč jsem tam jako princezna a kdo je ten Mirek? Co mi ten sen chce říct? Za čtyři hodiny jdu ke kartářce. Našla jsem na ní dobré recenze a třeba mi vysvětlí ty nevysvětlitelný sny. K těm snům se přidala i smůla, která se na mě stále lepí. Jsem z toho všeho unavená. Když se mi dovaří káva, posadím se ke stolu a v tom se mi rozehraje mobil.

"Ahoj Sabi," pozdravím ségru, sotva to vezmu.

"Čau, prosím tě, průšvih!"

"Co se stalo?"

"Mohla bys jít dneska za mě na třídní schůzku? Já musím urgentně do práce."

"A to se nemůžeš omluvit ve škole?"

Na druhé straně zaslechnu jen povzdychnutí. "Jasně, že by to šlo, ale já bych byla radši, kdybych tam pak zas extra sólo nemusela. Navíc víš, jak to mám s prací."

"Nebude to blbý, teta na třídní schůzce rodičů?"

"Můžeš si hrát na maminku!" Zasměje se.

"Ha,ha. No jo, co mám s tebou dělat. Ovšem jestli mi něco řeknou." Snažím se protestovat.

"Neboj, oznámím učitelce, že přijdeš ty. Takže se určitě něco dozvíš. Navíc mají jet na školu v přírodě a já bych ráda věděla víc informací dnes a ne třeba až za měsíc."

"A co když zrovna dneska nemám čas?"

"Teri, prosím."

I když ji nevidím, přesně vidím její smutný pohled, kterým se snaží každýho přesvědčit. Ale daří se jí to.

"No dobře, vyhrála jsi. Řekni mi v kolik."

"Schůzky jsou od patnácti hodin, třída druhá A. První patro, chodbou dozadu, po pravé straně. Díky." Rozloučíme se.

Napiju se kávy, zavřu oči a nechám si promítnout dnešní sen.

***************************

Vyjdu od kartářky jako ve snu, okolí pořádně nevnímám. Nevím, co si o tom myslet, ale zněla věrohodně. Což ostatně mi i ty sny naznačovaly. Posadím se do auta a v uších mi stále zní slova kartářky.

V minulém životě jsem byla jsem princezna, z velmi bohaté rodiny. Ten Mirek byl moje láska. Ovšem nebyl princ, obyčejný chudý kluk. To se královi a královně nelíbilo, tak mi ho poslali do války. Nikdy už jsme se neviděli, já ale na něj nikdy nezapomněla a máme tam pořád velkou lásku. Brzo se s ním ale potkám. Jak ho poznám nevím. Srdce bude vědět.

Momentálně nevím nic, možná si jen něco vymyslela, upravila a hodilo se jí, co jsem všechno řekla. Při pohledu na hodiny se zhrozím, nastartuji a vyrazím ke škole. Kolem školy je provoz, spousta rodičů dorazila auty a marně se snažím najít místo k zaparkovaní. Nakonec najdu jedno místo hned před modrým Peugeotem. Než vylezu z auta, před školou je liduprázdno, všichni už jsou uvnitř budovy. Rychlým krokem se vydám k budově základní školy. Hned ve vestibulu se málem srazím s mladým mužem. S úsměvem se mu omluvím a když se na něj zadívám, rozbuší se mi srdce. Rychle kolem něj proklouznu. Připadám si jak puberťačka. Vyběhnu schody a přidám se k davu rodičů, kteří postávají na chodbě před třídou druhé A. Po chvíli se otevřou dveře a všichni společně vejdeme do třídy. Znejistím, protože mi ségra neřekla, že ta schůzka je společná a já teď nevím kam si sednout, kde sedí Leontýnka netuším. Nakonec si sednu do prázdné lavice ve druhé řadě a rozhlížím se po třídě. Po úvodní řeči třídní učitelky se ozve zaklepání a ve dveřích se objeví onen mladík, kterého jsem potkala při vstupu do školy. Nikoho nehledá, jde rovnou k učitelce a ta nám ho představí jako pana učitele Šimona Vacka, který učí děti tělocvik a angličtinu. Snažím se sledovat třídní učitelku a pečlivě poslouchat. Zrak mi sem tam sklouzne na obličej Šimona. Sakra, je tak hezký. Pan učitel ukončuje poslední rok na vysoké škole. Takže mladík, pomyslím si. Šimon je vysoký, štíhlý, vlasy hnědé na krátko střižené, pod hustým obočím se ukrývají tmavohnědé oči. Podobně vypadal Mirek ve snu. Ztěžka polknu.

Třídní schůzka byla plná informací, naštěstí paní učitelka spoustu důležitých věcí napsala na papíry. Takže je jenom sestře předám k nastudování. Leontýnka je hodná, bezproblémová. Učení zvládá… Moje myšlenky se stále vrací k Šimonovi. Něco mě k němu přitahuje, ale je to strašně silný, nedokážu to popsat… Zhluboka se nadechnu, jako by to byl Mirek. V oku se mi objeví slza, rukou ji setřu. Seběhnu schody a u dveří zrovna stojí Šimon a v kapse něco hledá. Rozloučím se s ním a otevřu dveře školy. Po zádech mi přeběhne mráz, Šimon jde hned za mnou. Rozbuší se mi srdce. Odemknu auto a když otevírám dveře, všimnu si, že Šimon zastavil u auta, které stojí za mnou. Ten modrý peugeot je jeho!! Naše pohledy se setkají a jako by mezi námi něco proudilo. Podlomí se mi kolena a já rychle sednu k volantu. Nastartuji a rozjedu se, nechci po něm tak zírat.

**************

Ležím na posteli, v ruce svírám telefon. Našla jsem Šimona na Facebooku, při pohledu na něj se mi rozbuší srdce. Jestli dobře počítám, je o jedenáct let mladší. Kartářka měla pravdu, že Mirka poznám. Nemůžeme být spolu, je tak mladý. Po tvářích se mi kutálí slzy. Neznáme se… i když naše duše ano. Nevím, jak to má on. Prostě to nejde, tečka. Vybaví se mi slova písničky od skupiny Jelen:

Každou noc ze spaní zní moje volání do tmy dutě
já pořád miluju tě, ty víš, že pořád miluju tě.
 

Nemůžu říct, nemám jak… Nemohli jsme být spolu tehdy, nemůžeme ani teď. On má svůj život, já svůj, chaotický. Ale chtěla bych ho obejmout a políbit. Říct mu, že jsem na něj nikdy nezapomněla. Miluji tě, ztracená lásko…