Dveře se otevřou dokořán a Sandra vlítne do pokoje jako vichřice. Hodí na postel krabici od bot, nejspíš zase něco nového. Nechám čtení a sleduji, co vytáhne za boty. Sundá víko a vytáhne z krabice vysoké boty na šněrování, s podpatkem širokým a vysokým aspoň dvacet centimetrů.
Projdu halou hlavního nádraží, minu stánek, kde mají lákavě vypadající chlebíčky a bagety, až mi z toho zakručí v břiše. Uhnu pohledem, teď se nemůžu zdržovat, potřebuji se přemístit za Verčou. Kdybych byla nasnídaná, tak mě chlebíčky nechají chladnou, ale když tam vidím tu frontu, nechci čekat. Babička už by mi dala kázání na téma JAK JE DŮLEŽITÉ...
"Dneska máš rande." Prolomí ticho v pokoji.